Jáchymka - návazné dvoudenní setkání žáků a studentů
6. až 7. prosince 2016
Praha
Výchova k respektu a toleranci podle principů otevřené společnosti
V úterý 6. prosince 2016 se na Lauderových školách v pražské Belgické ulici začal první den dvoudenního setkání žáků ZŠ Boženy Němcové v Přerově a Lauderových škol při židovské obci v Praze. Pro většinu z devíti žáků z Přerova to bylo již druhé setkání se svými vrstevníky z Lauderových škol, zatímco pro šestnáct pražských studentů to bylo setkání první.
Proč bylo setkání uspořádáno?
Základní škola Boženy Němcové v Přerově patří mezi tzv. segregované školy, které navštěvuje hodně dětí z romských, případně dětí z nepříznivě sociálně zabezpečených rodin. Její ředitelka, Ilona Bočinská, jež se programu také účastnila, se snaží své žáky zapojovat do různých aktivit i mimo Přerov, aby jim tak umožnila získat nové zkušenosti a podněty.
Studenti gymnázia na Lauderových školách mají veskrze odlišnou životní zkušenost – jsou zvyklí cestovat, poznávat, mají kontakty v zahraničí, učí se hebrejštinu. Co obě skupiny mladých spojuje, je shodná historická zkušenost diskriminace a perzekuce, byť zdaleka ne všichni studenti Lauderových škol se hlásí k židovství. Přesto však o sobě mladí lidé z obou skupin vědí velice málo, protože nemají - podobně jako my ostatní - mnoho příležitostí k setkání a strávení společného času.
Po prvních seznamovacích aktivitách následovala aktivita nazvaná Where Do You Stand, která se srozumitelnou a interaktivní formou věnuje lidským právům a jejich aplikaci v běžném životě. Účastníci pracovali ve smíšených skupinách a díky takovémuto zapojení mohli vnášet do tématiky různé pohledy a zkušenosti.
Odpoledne vedla další aktivitu Růžena Ďorďová - lektorka a asistentka pedagoga, jež všem, včetně lektorů a učitelů položila otázku, jaké přání do života mají. Všichni mohli přispět radou, co by jim k dosažení těchto přání mohlo pomoci. Opět se, jaksi mimoděk, vyjevil rozdíl mezi skupinkou z Přerova a z Prahy, daný odlišnou životní zkušeností. Na závěr prvního dne jsme přivítali ve svém středu paní Olgu Fečovou, jež se do Prahy přistěhovala po skončení druhé světové války, ze Slovenska. Debata s touto nesmírně vitální a milou pamětnicí a pedagožkou dala účastníkům hodně. Na závěr si paní Olga spolu s romskými dětmi zazpívala.
Večer jsme společně vařili večeři a připravovali pohoštění na Den otevřené Jáchymky v Komunitním centru Husita v Praze na Žižkově.
Během druhého dne semináře si účastníci setkání vyráběli své osobní knížky života, na kterých budou moci pokračovat i později doma. Byly založeny na tom, co vědí z vyprávění o své rodině, ale i na jejich osobních zkušenostech. Workshop vedla Irena Poláková z Lauderových škol a všechny velice bavil, což mnohokrát zaznělo v závěrečné reflexi. Každý si také mohl vyrobit na „plackovači“ svou placku, případně dárek pro své blízké.
Shrnutí ze setkání prezentovali dva zástupci na zahájení Dne otevřené Jáchymky.
V závěrečné reflexi zaznělo, že setkání bylo velice přínosné, protože se mladí lidé mohli potkat, pohovořit spolu, seznámit se. Od samotných studentů Lauderových škol vzešlo přání, že by příště mohli přijet do Přerova a že by se rádi více dozvěděli o romství. Naopak účastníky z Přerova by zajímalo více informací o židovství, zvycích, tradicích, pokrmech apod. Při loučení se tedy rovnou dohodl termín příštího setkání, ke kterému by mělo dojít na jaře v týdnech romské kultury a krátce před Pesachem.
Kdy: 13. - 15. 3. 2025
Kde: Praha (ČR), Bergen (DE)
Kontakt: Dorota Gabaľová, dorota.gabalova@terezinstudies.cz, +420 734 159 777
Registrace na seminář s exkurzí do Bergen-Belsen
Kapacita semináře je omezená – registrace probíhá podle pořadí přihlášení. Po naplnění kapacity budete zařazeni na seznam náhradníků.
Srdečně vás zveme na slavnostní uvedení knihy „Osudy rodiny Roubíčkových na pozadí událostí holokaustu“, kterou napsala Kateřina Nejedlá pod patronátem Institutu Terezínské iniciativy.
📅 Kdy: čtvrtek 27. února 2025, 16:00
📍 Kde: Knihkupectví Franze Kafky, Široká 65/14, 110 00 Josefov
Přijďte si poslechnout příběh rodiny Roubíčkových, jejichž osudy se prolínají s tragickými událostmi 20. století. Autorka se během svého výzkumu zaměřila na historické souvislosti i osobní vzpomínky, které oživují paměť holokaustu a jeho dopad na další generace.
Těšíme se na setkání s vámi!
Tento týden nás navštívila paní Krejčová (zahraniční kultura Dolního Rakouska) a pan Halbauer z Rakouského kulturního fóra v Praze, kde jsme mohli nejen představit práci ITI, ale také navázat osobní kontakty. Mohli jsme diskutovat o mnoha tématech, která se prolínají s prací našich tří institucí s cílem podpořit rakousko-českou výměnu.
Ředitel Institutu Terezínské iniciativy Tomáš Kraus byl hostem pořadu na Frekvenci 1, kde hovořil o popírání holocaustu – fenoménu, který začal již bezprostředně po válce a přetrvává dodnes. Ve svém rozhovoru zdůraznil důležitost vzdělávání, historické paměti a boje proti dezinformacím.
Doporučujeme si rozhovor poslechnout zde.
Náš ředitel, Tomáš Kraus, byl hostem pořadu Hyde Park Civilizace v České televizi.
„Vyvíjeli technologii, jako by se vůbec nejednalo o lidi. Ona to byla továrna. Byl to velice výkonný provoz, který měl jeden daný účel: likvidovat lidi. Jiné továrny vyrábí auta nebo nějaké součástky. Tady to byla smrt.“
(Tomáš Kraus)
Níže naleznete odkazy, kde si můžete pořad shlédnout, nebo přečíst:
V polovině ledna roku 1945 zahájila Rudá armáda po dohodě nejvyššího velení Spojenců vojenské operace mezi řekami Odrou a Vislou. Otevřela se tak fronta, která měla ulehčit západním jednotkám, zaskočeným nečekaným protiútokem německé armády v Ardenách. Rychlý postup 1. ukrajinského frontu donutil nacistické velení ke kvapné evakuaci zajateckých a koncentračních táborů v této oblasti. 27. ledna tak vstoupila jedna ze sovětských vojenských jednotek do jednoho z nich. Pluk, kterému velel Anatolij Šapiro, měl za sebou tuhé boje, při nichž téměř polovina mužů padla. Hrůzy války proto znal každý z nich z děsivé blízkosti. Ale to, co objevili v tomto táboře, přesahovalo jejich chápání. „Když jsme otevřeli bránu, spatřili jsme lidské trosky, doslova jen kosti potažené kůží. Někteří tam postávali bosí, přestože byl ukrutný mráz... Snažili se nás dotknout, snad aby se přesvědčili, že je to pravda,“ vzpomínal později Anatolij Šapiro, který se dožil vysokého věku a o svých zážitcích často hovořil na univerzitách v USA, kam se mu podařilo po válce emigrovat. A jak často zdůrazňoval, vůbec nechápal, jak je možné, že všichni vězňové tohoto tábora byli Židé. Protože - i on byl Žid.