„Je to naše odpovědnost připomínat si jejich osud.“ – Josef Rosensaft: Exkurze do Bergen-Belsen

25. 03. 2025

Anne Franková a tisíce dalších. Navštívily jsme místo, kde se osud jednoho z nejznámějších příběhů světa uzavřel, stejně jako nespočet dalších. Tábor Bergen-Belsen byl po válce vypálen, přesto tu člověk slyší ozvěny minulosti. Jak se dá učit o hrůzách, které lehly popelem?

V rámci semináře pořádaného Institutem Terezínské iniciativy jsme se jako čtyři členky Klubu moderní historie a zástupkyně AFYN (Anne Frank Youth Network) ve dnech 13.–15. března 2025 zúčastnily třídenního programu, jehož hlavní náplní byla exkurze do bývalého nacistického koncentračního tábora Bergen-Belsen.

Náš program začal v Praze, kde jsme se ubytovaly v hotelu Baroko a seznámily se s dalšími účastníky. Na samotný úvod za námi přijel britský velvyslanec Matt Field, který celý seminář zahájil. Večer jsme si představili několik základních informací o táboře, v pátek brzy ráno jsme se autobusem vydali na dlouhou cestu do Německa.

Koncentrační tábor Bergen-Belsen byl původně založen jako tábor pro válečné zajatce, ale v roce 1943 jej nacisté přeměnili na koncentrační tábor. Některé vězně zde drželi s úmyslem je vyměnit za německé zajatce, avšak nakonec bylo propuštěno jen přibližně 2500 osob. Dne 15. dubna 1945 tábor osvobodila britská armáda, která zde nalezla 55 000–60 000 přeživších vězňů v katastrofálním zdravotním stavu. Tragédií však bylo, že i po osvobození zde dalších 14 000 lidí podlehlo skvrnitému tyfu, který se v táboře rozšířil.

Mezi oběti Bergen-Belsenu patřily i sestry Anne a Margot Frankovy. Anne Franková, jejíž deník se stal jedním z nejznámějších svědectví o holocaustu, byla spolu se svou rodinou v roce 1944 odhalena v Amsterodamu a deportována do Osvětimi. Odtud byly Anne a její sestra Margot převezeny do Bergen-Belsen, kde strávily poslední měsíce svého života. Odhaduje se, že obě dívky zemřely na tyfus v únoru nebo březnu 1945, jen několik týdnů před osvobozením tábora.

Program v táboře probíhal v angličtině a zaměřoval se na hlubší pochopení historie i na způsoby, jak téma holocaustu vyučovat ve školách.

Po diskuzi jsme se vydali na samotnou prohlídku. Tábor byl po válce spálen, a tak dnes na jeho místě stojí pouze památníky a informační tabule. Tábor byl spálen na popel z hygienických důvodů a také jako symbolické gesto britské armády, která ho osvobodila. Přesto místo působilo velmi silně a vyvolávalo hluboké emoce.

Večer jsme se přesunuli do hotelu, kde jsme společně povečeřeli a sdíleli své dojmy z celého dne. Následujícího rána jsme se vrátili do tábora, kde jsme si prošli výstavu, která detailně popisovala historii místa i osudy jednotlivých vězňů. Oproti většině expozic v Česku se tato zaměřovala nejen na oběti, ale i na takzvané „bystanders“ (příhlížející). Po dalších vzdělávacích aktivitách jsme se zúčastnili pietního aktu a uctili památku obětí. Dostalo se nám cti pronést krátkou řeč.

Poté jsme se vydali na cestu zpět do Prahy.

Naše návštěva Bergen-Belsenu byla silným zážitkem, který v nás zanechal mnoho dojmů. Nejen proto, že šlo o koncentrační tábor, ale také proto, že jsme měly jedinečnou příležitost vidět, jak se s tématem holocaustu pracuje v německém školství a jak se k němu dnes Němci staví. Velkým přínosem byla i návštěva výstavy, která je, podle mého názoru, velmi dobře zpracovaná a nabízí mnoho zajímavých materiálů – od spisů a fotografií po konkrétní příběhy.

Na workshopu v Belgen-Belsenu mě mile překvapil přístup lektorky k tématu. Mnoho výstav, publikací, filmů atd. o holokaustu jsou založené na shock faktoru a na tom, aby lidé byli emočně ovlivněni historickými událostmi. Kvůli tomu si hlavně děti často odnáší odpor k tomuto tématu a strach z něj. Workshop byl určen pro pedagogy a vysvětlil, jak je tento typ výuky o tomto tématu nesprávný. Pomocí aktivit vybízejících k diskusi jsme si takto mohli osvojit jiný a mírnějšší přístup k předání informací týkajících se tohoto tématu bez toho, abychom tím někoho traumatizovali, ba naopak je donutili se nad tématem zamyslet a zaujmout.

Myslím, že i pro mě, pro studenta, tento workshop stál za to. Nejen jsem se prošla památným místem, na kterém dříve stával koncentrační tábor, ale prošla jsem si i museum o něm. Mohla jsem se dočíst o příbězích přeživších i zavražedných v táboře a účastnit se vzpomínkového aktu.

Ester

Přímo v památníku Bergen-Belsen jsem měla možnost vidět, jak tam s tématem holocaustu pracují. Potěšilo mě, že využívají nejen osobní příběhy obětí, ale i otázku postavení přihlížejících a pachatelů. Nejsilnějším momentem pro mě byl pietní akt, kdy jsem měla možnost pronést pár slov u památníku Anne Frank a položit květinu na místě, kde její život skončil.

Antonie

Nejsilnějším okamžikem byla bezpochyby návštěva samotného tábora, i přes to, že z něj zbylo velmi málo. Snad proto působilo místo úplně jiným dojmem než jiná místa s podobně pohnutou historií, která jsem navštívila dříve. Oslovilo mě muzeum, které bylo plné příběhů, dokumentů a audiovizuálních nahrávek. Seminář byl věnovaný z velké části také způsobu učení o holocaustu. Velmi zajímavé bylo povídat si s německou lektorkou o učení se o holocaustu v Německu.

Anna

Děkujeme Institutu Terezínské iniciativy za možnost se semináře zúčastnit. A děkujeme vedení školy, že nás ve všech aktivitách podporuje.

Karolína Š., autorka článku

(původně publikovaného na stránkách Gymnázia Bohumila Hrabala v Nymburce)

Pietní akt – Transkript

Pro nás jako Anne Frank Youth Network má dnešní setkání zvláštní význam. Anne a její sestra Margo zde byly zavražděny před 80 lety. Chceme společně oslavit jejich životy a připomenout Annin odkaz, který dodnes oslovuje mnoho mladých lidí a bude v nich i na dále přeživát.

Úterý, 13. června 1944

„Jsem snad tak posedlá vším, co se týká přírody proto, že už jsem tak dlouho nevytáhla paty? Moc dobře si vzpomínám, že zářivě modré nebe, cvrlikající ptáci, měsíční svít a rozkvetlé květy dříve zdaleka tak nepoutaly mou pozornost. Tady se to změnilo. Například o letnicích, když bylo tak horko, jsem večer přemáhala spánek, abych kolem půl dvanácté mohla u otevřeného okna hezky sama pozorovat měsíc. Bohužel ta oběť nebyla k ničemu, protože měsíc byl tak jasný, že jsem nemohla riskovat otevřené okno. Jindy, už je to pár měsíců, jsem byla náhodou večer nahoře, když bylo okno otevřené. Nešla jsem zpátky dřív, dokud větrání ne-skončilo. Byla jsem jako připoutáná temným, deštivým večerem, bouří, honícími se mraky. Po půldruhém roce jsem zase stála tváří v tvář noci. Po tomto večeru byla moje touha vidět to ještě jednou silnější než můj strach ze zlodějů nebo z temného krysího domu nebo z přepadení. Šla jsem úplně sama dolů a dívala se z okna v soukromé kanceláři a v kuchyni.

Mnoho lidí pokládá přírodu za krásnou, mnozí spí někdy pod širým nebem, ve vězeních a v nemocnicích touží mnozí po dni, kdy se budou moci opět svobodně těšit z přírody, ale málokdo z nich je ve své touze tak odříznut a izolován od toho, co je dáno všem stejnou měrou, chudým i bohatým. Není to žádná moje sugesce, že mě pozorování nebe, mraků, měsíce a hvězd uklidňuje a naplňuje trpělivostí. Je to lepší lék než baldrián a brom. Příroda mě naplňuje pokorou a odhodláním statečně snášet všechny rány.

Musí to tak být, že se smím dívat na přírodu jen výjimečně, a to okny se silnou vrstvou prachu a špinavými závěsy. A dívat se jimi už není požitek. Příroda je to jediné, co skutečně nesnáší žádnou náhražku!“

Terka

Čtvrtek, 11. května 1944

„Už dávno víš, že moje nejmilejší přání je stát se novinářkou a později slavnou spisovatelkou. Jestli se mi tyhle sklony k velkoleposti (k velikášství!) podaří dotáhnout, to se ještě ukáže, ale náměty k psaní zatím mám…“

Středa, 5. dubna 1944

„A jestli nemám talent k psaní do novin nebo k psaní knih, no tak ještě vždycky můžu psát pro sebe. Ale chci něčeho dosáhnout, nedokážu si představit, že bych měla žít jako mamka, paní van Daanová a všechny ty ženy, které dělají svou práci a jednou upadnou v zapomnění. Vedle muže a dětí musím mít něco, čemu se můžu věnovat! No ano, nechci žít jako většina lidí pro nic za nic. Chci být lidem, kteří žijí okolo, a přitom mě neznají, užitečná nebo jim přinášet radost, chci žít ještě dál, i po smrti!“

My dnes víme, že tohle všechno se Anne splnilo. I to, že jsme dnes tady, dosvědčuje, že v zapomnění Anne rozhodně neupadla. Stala se spisovatelkou, kterou znají miliony lidí po celém světě, a je užitečná i po své smrti. Ovlivňuje totiž stovky nejen mladých lidí a já mám radost, že tu dnes můžu stát jako členka sítě Anne Frank Youth Network, jež se snaží právě o šíření Anniného dědictví a boj proti diskriminaci. Myslím, že Anne by na sebe i na nás všechny mohla být hrdá.

„Je to naše odpovědnost připomínat si jejich osud.“ – Josef Rosensaft: Exkurze do Bergen-Belsen

Přečtěte si také

Navštivte také