Osm desetiletí (27. leden Den památky obětí holocaustu)

23. 01. 2025

V polovině ledna roku 1945 zahájila Rudá armáda po dohodě nejvyššího velení Spojenců vojenské operace mezi řekami Odrou a Vislou. Otevřela se tak fronta, která měla ulehčit západním jednotkám, zaskočeným nečekaným protiútokem německé armády v Ardenách. Rychlý postup 1. ukrajinského frontu donutil nacistické velení ke kvapné evakuaci zajateckých a koncentračních táborů v této oblasti. 27. ledna tak vstoupila jedna ze sovětských vojenských jednotek do jednoho z nich. Pluk, kterému velel Anatolij Šapiro, měl za sebou tuhé boje, při nichž téměř polovina mužů padla. Hrůzy války proto znal každý z nich z děsivé blízkosti. Ale to, co objevili v tomto táboře, přesahovalo jejich chápání. „Když jsme otevřeli bránu, spatřili jsme lidské trosky, doslova jen kosti potažené kůží. Někteří tam postávali bosí, přestože byl ukrutný mráz... Snažili se nás dotknout, snad aby se přesvědčili, že je to pravda,“ vzpomínal později Anatolij Šapiro, který se dožil vysokého věku a o svých zážitcích často hovořil na univerzitách v USA, kam se mu podařilo po válce emigrovat. A jak často zdůrazňoval, vůbec nechápal, jak je možné, že všichni vězňové tohoto tábora byli Židé. Protože - i on byl Žid.

Ten tábor se nacházel v původně polském městě Osvětim, které nacisté přejmenovali na Auschwitz. Od té doby toto jméno vzbuzuje hrůzu, stejně jako název vedlejší vesničky s původně romantickým jménem Březinka, které vešlo do dějin jako Birkenau.

Tolik z historie.

Od momentu, který popisuje Anatolij Šapiro, uplynulo osm desetiletí. Otevření brány s nápisem Arbeit macht frei je jednou z klíčových událostí dějin světa. Můžeme jí přisuzovat různé významy, od historického předělu až po existenciální filozofická zamyšlení. Tahle událost v kontextu tohoto místa doslova změnily lidské dějiny a jejich chápání, od náboženských diskusí (kde byl Bůh?), až po psychiatrické diagnózy přenosu posttraumatického syndromu.

Uplynulo celých 8 desetiletí. Je to hodně, nebo málo? Z perspektivy jednotlivce to je celý život, z perspektivy historie je to jen epizoda. Co se ale za oněch osm desetiletí změnilo? Motivací naší práce – nás jednotlivců, které rodinná anamnéze poznamenala na celý život – ale i institucí, které si předsevzaly pěstovat kulturu paměti, byla vždy mantra těch, kteří nacistické peklo díky sériím neuvěřitelných náhod přežili – NIKDY VÍC.

Podíváme-li se dnes po světě – díky současným technologiím je možné opravdu získat globální pohled – zjistíme, že se to nepodařilo. Tenhle slogan se jeví nyní jen jako prázdná fráze. Za oněch osm desetiletí se sice rozpadl bipolární politický svět, ale k obrovským lidským tragédiím docházelo celou dobu. Jakkoli se vyhnuly našemu euroatlantickému prostoru, zasáhly tentokrát jiné části světa, především Asii a Afriku.

Ti, kteří přežili nacistické běsnění, pro které se vžil název holocaust, poukazovali mimo jiné i na kořeny toho, co se stalo. Zlo bylo generováno v historických souvislostech staleté nenávisti vůči jedné skupině lidí, a to Židů. Mnozí tvrdili, že je to vlastně náhoda a že se předmětem perzekuce mohly stát jakékoliv jiné skupiny. Ale je tomu skutečně tak? Dnes, po osmi desetiletích, jsme svědky obdobných projevů nenávisti vůči Židům, a to v onom globálním měřítku. Tentokrát jsou zahaleny do racionalizace politických příčin izraelsko-palestinského konfliktu, ale nedejme se mýlit. Je to úplně stejná nenávist, která vedla do plynových komor.

Jak to tedy je? Poučilo se lidstvo? A co by tomu řekl Anatolij Šapiro?

Tomáš Kraus

Tomáš Kraus_Auschwitz
Autor fotografie: Tomáš Kraus

Osm desetiletí (27. leden Den památky obětí holocaustu)

Přečtěte si také

Navštivte také