Příspěvek k dějinám Terezínských pamětních knih

Soudím, že jsou dva hlavní důvody, proč si musíme všechny hrozné děje, jimž je tato kniha věnována, znovu a znovu připomínat. Především nás k tomu vede docela přirozená úcta k nekonečnému utrpení našich bližních a k jejich památce, naše přirozená povinnost ctít jejich oběti a udržovat tím ono zvláštní souručenství mrtvých a živých, předků a potomků, které je jedním ze základů existence každého zdravého lidského společenství vědomého si své vlastní totožnosti, totožnosti opřené o jasné vědomí kontinuity a smyslu všeho dobrého a zlého, co mu bylo dáno prožít.
Terezínská pamětní kniha: Slovo Václava Havla

Terezínská pamětní kniha, která vyšla ve dvou svazcích v listopadu 1995 péčí autorského kolektivu pod vedením manželů Margity a Miroslava Kárných, je významným příspěvkem pro mapování dějin holocaustu a dokumentaci osudů jeho obětí. V mnoha případech je kniha jedinou připomínkou jejich života a symbolickým pomníkem pro ty, kteří nemají svůj hrob.  

Jsou Terezínské pamětní knihy unikátní?

Myšlenka na vytvoření systematického soupisu obětí nacistického rasového pronásledování v prostoru českých zemí navázala na projekty Serge Klarsfelda, který již v roce 1978 publikoval „Pamětní knihu Židů deportovaných z Francie“ (Le mémorial de la déportation des juifs de France; anglicky: Memorial to the Jews Deported from France 1942 – 1944, New York 1983).* Lucemburský historik a novinář Paul Cerf se v roce 1986 postaral o sestavení a vydání „Pamětní knihy Židů z Lucemburska“ (L'etoile juive au Luxembourg) a v roce 1991 vyšla péčí italské historičky pracující v Dokumentačním centru židovských soudobých dějin (Centro di Documentazione Ebraica Contemporanea) v Milánu Dr. Liliany Picciotto-Fargion „Pamětní kniha Židů deportovaných z Itálie“ (Il libro della memoria – Gli ebrei deportati dall'Italia).

Kromě knih, které ve své předmluvě k Terezínské pamětní knize jmenuje Serge Klarsfeld, se můžeme při pátrání po obětech holocaustu setkat i s dalšími publikacemi, které vyšly v druhé polovině 20. století. Již v roce 1969 byla ve Stuttgartu vydána pamětní kniha s názvem „Oběti nacionálně-socialistického pronásledování Židů v Badensku-Württembersku 1933–1945“ (Die Opfer der nationalsozialistichen Judenverfolgung in Baden-Württemberg 1933-1945). V roce 1986 byla v Bundesarchiv Koblenz sestavena „Pamětní kniha. Oběti pronásledování Židů v době nacistické krutovlády v Německu 1933-1945“ (Gedenkbuch. Opfer der Verfolgung der Juden unter der nationalsozialistischen Gewaltherrschaft in Deutschland 1933-1945). Vycházely i pamětní knihy pro jednotlivé německé země a okresy – například v roce 1995 pro Hamburg (Hamburgské židovské oběti nacionálního socialismu, Hamburger jüdische Opfer des Nationalsozialismus) a ve stejném roce, tedy k padesátému výročí konce 2. světové války, kniha s názvem „Kniha mrtvých z Osvětimi“ (Death Books from Auschwitz), kterou vydalo Museum Auschwitz-Birkenau.

Myšlenku na vydání Pamětní knihy Židů deportovaných z Protektorátu Čechy a Morava začal Serge Klarsfeld uskutečňovat v roce 1980 na základě dokumentů uložených v jeruzalémském archivu Yad Vashem. Bohužel dlouhých devět let trvalo, než se podařilo získat fotokopie dokumentů z Československa – to umožnil až pád komunistického režimu. Během zpracovávání dat Klarsfeldovým týmem také v Praze uzrála myšlenka zpracovat pamětní knihu. Iniciátorem této myšlenky byl Miroslav Kárný a jeho žena Margita. Serge Klarsfeld a jeho spolupracovníci Joseph a Betty Saville jim a jejich týmu předali své know-how, aby mohli v započaté práci pokračovat. Klarsfeld si byl vědom toho, že jako cizinec nepronikne do problému a dokumentace tak, jak to může udělat místní badatel. Savilleovi byli členy Asociace synů a dcer Židů deportovaných z Francie a vytvořili počítačový program, který by umožnil zpracovat množství osobních údajů deportovaných Židů.

Jsme si jisti, že Terezínská iniciativa dá vzniknout práci nepostradatelné informativní hodnoty, důkladnosti a pozoruhodné přesnosti, výsledku trpělivé práce, kterou si zasluhuje tragédie, jež postihla téměř všechny deportované Židy z Čech a Moravy. Každý, kdo se podílel na tomto projektu, nikdy nezapomínal, že za každou řádkou, za každým jménem této práce je lidská bytost, zbavená ideologií nenávisti práva na život. Proto tato pamětní kniha není pouze dílem intelektuální důkladnosti zabývající se historickým problémem, ale také plodem nekonečné lidské lásky.
Serge Klarsfeld: Na cestu Terezínské pamětní knize, Terezínská pamětní kniha 1995

Jsou unikátní v České republice?

Myšlenka, jak alespoň jménem připomenout všechny oběti z Čech a Moravy, se poprvé ve velkém uskutečnila při realizaci památníku v Pinkasově synagoze, který je jedním z nejstarších památníků svého druhu v Evropě. Autory unikátního návrhu i realizace v letech 1954–1959 byli Václav Boštík (1913) a Jiří John (1923–1972). Knižně jmenný seznam židovských obětí vyšel například již v knize Richarda Federa „Židovská tragedie“ v roce 1947, tento seznam je však pouze pro kolínský okres. V roce 1995, kdy se připomínalo padesáté výročí konce 2. světové války, vydala řada regionálních organizací brožury věnující se také židovský obětem v regionu. Vydávání těchto regionálních seznamů pokračuje dodnes a Terezínská pamětní kniha je pro ně často velmi důležitým zdrojem informací.
 

Projekt Terezínských pamětních knih

V roce 1991 se rozběhl výzkumný projekt, který měl zachytit jména všech obětí židovských deportačních transportů, které byly za německé okupace vypraveny z tzv. protektorátu i z tzv. sudetské župy. Terezínská pamětní kniha měla vyjít k 50. výročí osvobození Terezína. Terezínská iniciativa, potažmo Nadace Terezínské iniciativy (dnes Institut TI) nebyla jedinou, kdo na knize pracoval – celý projekt zahrnul několik institucí: Památník Terezín, Ústav teorie informace a automatizace AV ČR a Státní ústřední (dnes Národní) archiv. Na financování se mimo jiné podílela například i Spolková republika Německo, vídeňská organizace Kultur Kontakt, rakouské ministerstvo pro vědu a umění a Nadace Občanského fóra, která při pražské premiéře Spilbergova filmu Schindlerův seznam vybrala padesát tisíc, které věnovala na financování Pamětních knih. Celkové náklady na jejich zpracování a vydání se měly pohybovat okolo dvou milionů korun.
Práce na přípravě zahrnovala nejen archivní výzkum, ale také rozesílání informačního dotazníku – jedním z těch, kdo dotazníky rozesílaly, byl i Beit Terezín – izraelské muzeum založené v roce 1975, jehož hlavním úkolem je uchovávat památku na vězně z terezínského ghetta, jež během holocaustu zahynuli. Je také místem setkávání a vzdělávacím centrem. Součástí muzea je i obsáhlý archiv. Ve stejné době se připravovala např. také Pamětní kniha Památníku koncentračního tábora Bergen-Belsen. Naléhavost celého projektu shrnuli redaktoři Pamětní knihy následujícími slovy:

V průběhu prací se na jedné straně ukázalo, jak bylo v uplynulých desetiletích zanedbáno, ale na druhé straně, jak je záslužné, že Terezínská iniciativa podnítila a realizuje tento projekt v době, kdy ještě žije půldruhého tisíce terezínských vězňů.
(Terezínská pamětní kniha, Terezínská iniciativa, listopad 1994, s. 10.)
 

 Moje vnučka, která spolupracovala na kontrole transportních listin a přepisovala mnoho vzpomínek a dokumentů, se dozvěděla věci, o kterých v hodinách dějepisu nikdy neslyšela. Víte, jak na ni, mladou maminku, zapůsobilo všechno to vyprávění o tom, jak svým maličkým nemohli dát ani najíst, o zaplynování dětí, o maminkách, které zvolily raději smrt spolu se svými dětmi než vlastní záchranu?
(Margita Kárná: Myšlenky nad Pamětní knihou. Terezínská iniciativa, listopad 1994, s. 10-11.)
 

Prvním tištěným výstupem bylo publikování seznamu Terezínských dětí v časopisu Terezínská iniciativa č. 4 z června 1993. Samotná Terezínská pamětní kniha vyšla ve dvou svazcích na podzim roku 1995. Na začátku roku 1996 je pak doprovodil anglický „Průvodce Pamětní knihou“, který usnadnil vyhledávání v knize i zahraničním uživatelům. V roce 2000 vyšla „Theresienstädter Gedenkbuch“, která zpracovává údaje o německých obětech a přeživších z Terezína. O deset let později od vydání první pamětní knihy, v říjnu 2005, byla veřejnosti představena Terezínská pamětní kniha pro Židy deportované do Terezína z Rakouska, na které se podílela rakouská organizace Gedenkdienst, která se snaží o větší pochopení válečných událostí mezi mladou generací v Rakousku. Data, na jejichž základě všechny tři pamětní knihy vznikly, se stala podkladovými daty pro on-line Databázi obětí, kterou spravuje Institut Terezínské iniciativy a která je přístupná na webových stránkách www.holocaust.cz.

Napsali o Terezínských pamětních knihách:

Terezínská pamětní kniha je tak nutně jen částečným, byť rozhodujícím krokem při mapování tragédie našeho židovstva za poslední války. Její dosah je však mnohem širší. Jestliže nacisté degradovali Židy na číslo v seznamu, zde se – s ostudným, mnoho desítek let trvajícím zpožděním – čísla alespoň symbolicky zbavují své znevažující anonymity a záznamem v knize se mučedníkům  vrací jejich důstojnost jedinečné, individuální lidské bytosti. Podle nacistických záměrů měli být vraždění Židé připraveni o jméno i o hrob. Nacisté nechávali zabitá těla pálit, vyhlazovali celé rodiny i historické židovské obce, které by snad jednou mohly vzpomínat. Jen v Čechách a na Moravě během války zaniklo 153 židovských obcí, z jejichž čelnů Terezínská pamětní kniha zvěčňuje prvních 70 601 zavražděných. Záznamem, který je koncipován jako epitaf na symbolickém náhrobku. Paměť se vyhladit nepodařilo.

Leo Pavlát (Lidové noviny, 14.3.1996)

Kniha jmen. Nic nemůže být v této chvíli víc. Jména, ke kterým si můžeme přimýšlet silou fantazie tváře, oči, ústa, hrdal, těla, ruce, nadání. To, čím každý byl, čím mohl být. Čím je svět už nenepravitelně chudší. Jména, která končí touto knihou, protože mrtvá už nezačínají nový život. Jména, těhotná jinými jmény, těch, kteří už se nikdy nenarodí. Je to nádherná, mrazivá, důležitá kniha. Mám před sebou oba svazky, dílo oddaných, vytrvalých a pilných, inspirovaných. Dívám se na jména svých bližních i neznámých, a chvěju se a pláču.

Arnošt Lustig (Roš chodeš, duben 1996)

Začali jsme prostě: opisováním dat v archivech, v Osvětimi, v Praze. Chtěli jsem dát jména těm, u nichž jsem znali jenom čísla, těm tisícům, kteří nemají svůj hrob v této zemi. Zakrátko jsme však zjistili, že tímto způsobem bychom nemohli splnit to, co jsem si předsevzali. Bylo třeba jít z ruční práce na práci s počítačem. A tak jsem ve dne pracovala v archivu a v noci se učila na počítači. Měla jsem dobré učitele, své dva vnuky Ondru a Vojtu, byli na mě moc přísní a nedovedli pochopit, že mi to učení přece jenom nejde tak rychle jako jim.

Margita Kárná (Svobodné slovo, Slovo pro ženy, 10.5.1996)

Poznámky:

* Serge Klarsfeld se narodil v roce 1935 v rumunské Bukurešti. Během nacistické okupace žil ve Vichystické Francii. V Nice se stala rodina obětí razie a otec byl deportován do Osvětimi, kde zahynul. Klarsfeld po válce vystudoval historii a diplomacii a stal se právníkem. Spolu se svou ženou Beátou založili v roce 1979  Asociaci synů a dcer deportovaných Židů z Francie (Association des fils et filles des déportés juifs de France). Kromě sestavení pamětní knihy se podílel i na odhalení mnoha nacistických zločinců a kolaborantů. V roce 2014 byl manželům udělen Řád čestné legie. V roce 1981 publikoval „Pamětní knihu Židů deportovaných z Belgie“.