Židovská škola v Jáchymové ulici

Mezi základní prameny výzkumu jsou zahrnuty archivní prameny – fondy Národního archivu, Archivu hlavního města Prahy, Archivu Židovského muzea v Praze, archivu stavebního úřadu pro Prahu 1, ego-dokumenty – již editované a vydané vzpomínky a deníky lidí, kteří školu jako děti navštěvovali, nahrané a přepsané rozhovory, které jsou ve vlastnictví Židovského muzea v Praze, dobový tisk – zprávy a inzeráty především židovských periodik Židovské zprávy a Rozvoj, dobové časopisy pro děti a mládež, kde se nalézají i práce samotných žáků židovské školy – jde o tituly Listy židovské mládeže a Jaldut. Periodika jsou povětšinou uložena v Národní knihovně, Knihovně Národního muzea a Knihovně Židovského muzea. Dalším zdrojem materiálů je fotomateriál, který je shromaždován od pamětníků přímo pro vlastní účely projektu nebo se nalézá ve vlastnictví Oddělení pro dějiny šoa ŽMP.

 

Vlastní výzkum je veden ve třech základních liniích: budova, instituce a osoby.

Budova – tady je výzkum na samém počátku: známe rok postavení a jméno stavitele a investora a obsazení budovy – do roku 1920 zde byla jen škola náboženství Židovské obce, v letech 1920–1942 obecná a od roku 1939 i měšťanské škola. Po jejím zrušení budovu využívalo Židovské muzeum.

Instituce – Obecná škola jako instituce byla zřizována Židovskou maticí školskou, jejíž archivní fondy jsou cenným zdrojem informací, a výzkum je tak rozšířen i o další oblasti související s mimoškolní činností spolku: jde především o společenské večery pro rodiče, či existenci a fungování prázdninové osady v Černovicích u Tábora. Z výzkumu dobového židovského tisku vyvstala i otázka ideového zaměření školy, tj. otázka pražského sionismu a asimilačního proudu.

Osoby – z deníkových záznamů, vzpomínek a archivních materiálů jsme vypátrali řadu osobností spojených se školou, ať již učitelů nebo žáků, k nim vytváříme životopisné medailonky. Zde dobře poslouží Databáze obětí a dokumenty digitalizované v rámci projektu Terezínské album – z archivních materiálů zjišťujeme základní životní data jednotlivých osob a taktéž jejich osudy za druhé světové války. Tento způsob výzkumu zároveň ukazuje možnosti, jak se dá s databází pracovat.

 

 

Jak mohu pomoci?

 

Máte doma fotografie či dokumenty vztahující se k židovské škole v Jáchymce, nebo se s námi můžete podělit přímo o vlastní vzpomínku na školní léta zde? Znáte někoho, kdo sem chodil a mohl by náš výzkum doplnit o vlastní pohled? Prosíme, obraťte se na nás!

 

Fotografie a dokumenty nám můžete poskytnout k digitalizaci:

 

- zasláním originálních dokumentů na naši adresu:

Institut Terezínské iniciativy

Jáchymova 63/3

110 00 Praha 1

Vaše dokumenty šetrně zpracujeme a vrátíme Vám je zpět.

 

- naskenováním dokumentů v dobré kvalitě - alespoň 300 dpi (archivní dokumenty zpracováváme v této kvalitě, fotografie navíc digitalizujeme na 600 dpi fe formátu TIFF). Chápeme, že v mnoha případech je k dispozici pouze jediný exemplář kopie fotografie nebo dokumentu, ale pokud je to možné, prosíme Vás o vytvoření kvalitního skenu, který neslouží jen ke zveřejnění na internetu, ale také k archivaci dokumentu či fotografie a důstojnému uchování památky konkrétních osob.

a zasláním na e-mailovou adresu: institute@terezinstudies.cz

 

Projekt finančně podporují:

 

 

 

 

 

 

Pokud Vás tento projekt zaujal, můžete nás také podpořit finančně:

Krátká historie školy v Jáchymce

Budova

Pražská Jáchymova ulice se původně nazývala Joachymova, nejspíš po jednom majiteli zdejšího domu; v průběhu 19. století došlo k počeštění názvu. Za druhé světové války, v letech 1940-1945 byla přejmenována na Regnartovu ulici.
Nynější budova v Jáchymově ulici č.3 vznikla během asanace staré Prahy, respektive Josefova. Asanaci zahájila skupina XXX stržením původní zástavby v Jáchymově ulici. Budoucí škola měla vyrůst na stavební parcele č. 8.
Stavební parcelu, které přiléhala k Maislově synagoze, získala Židovská náboženská obec, která zadala zakázku stavby školní budovy architektovi a majiteli stavební firmy Matěji Blechovi. Stavební povolení bylo Magistrátem hlavního města Prahy uděleno v červnu 1907. Od listopadu 1908 bylo povoleno novostavbu užívat. V nové budově byla umístěna náboženská škola pražské židovské obce a v horním patře byly zřízeny nájemní byty (bydlela tu například rodina Tobiase Jakobovitse, knihovníka židovské obce). V průběhu let se na adrese vystřídaly také další instituce: židovská mateřská škola, židovská poradna pro volbu povolání, židovský pomocný výbor, redakce časopisu pro děti Jaldut a pořádaly se zde kurzy hebrejštiny ve spolupráci se spolkem Tarbuth; v letech 1920-1942 sloužila budova jako sídlo židovské obecné školy. Budova po celou dobu patřila pražské židovské obci, která zde jednotlivé místnosti pronajímala nebo zapůjčovala podle potřeby.
Po uzavření židovské obecné školy v červenci 1942 začalo budovu využívat Ústřední židovské muzeum, které zde mělo svoji administrativu a část skladů. Židovské muzeum v Praze zde pak mělo svoji správní budovu až do roku 2001.

Židovská škola

Po vzniku samostatné Československé republiky roku 1918 a přijetí nové ústavy, která dávala menšinám právo na vlastní menšinové školství, začali také Židé uvažovat o zřízení moderní židovské školy v Praze, a to s českým vyučovacím jazykem. Židovská komunita nebyla jednotná, a také spory o zřízení školy ilustrují boj mezi jejími dvěma nejvýraznějšími skupinami – sionisty a asimilanty.

Asimilantská větev českých i německých Židů považovala specializované židovské školství za zbytečné, nedůležité a nebezpečné a volala po tom, aby děti česky hovořících rodičů chodily do českých škol a děti německy hovořících rodičů do škol německých. Sionisté naopak školu považovali za důležitou, protože se tam děti neodcizí svému židovství, budou mít prostor pro dodržování židovských svátků a kromě standardní výuky se dozvědí i o židovských dějinách a kultuře. Školu podporovali jak česky tak německy mluvící Židé – sionisté.
Přes různé protesty se podařilo soukromou obecnou (odpovídá dnešnímu prvnímu stupni základních škol) židovskou školu v Praze v Jáchymově ulici 3 otevřít, a to začátkem září 1920.

Zřizovatelem školy byla Židovská matice pražská, která provoz školy financovala z členských příspěvků, dobrovolných darů, výtěžků z charitativních akcí, a od poloviny 30. let i z dobrovolného školného, které platili movitější rodiče. Židovská škola nemohla vzniknout jako státní, jelikož zákony o menšinových školách mluvily o menšině z jazykového hlediska, a toto kritérium Židé nesplňovali: hlásili se k národnosti židovské, ale hebrejštinu jako jazyk běžného dorozumívání většinou nepoužívali – obvykle mluvili česky nebo německy, hebrejštinu bylo možné zaslechnout pouze na Podkarpatské Ukrajině, a i tam byla spíše jazykem náboženským (mezi sebou se místní Židé dorozumívali pomocí jidiš).
Pokud rodiče zapsali dítě do židovské školy, účastnili se pak řady společenských akcí, které byly spojeny s fungováním školy: rodičovské večery na začátku a konci školního roku, slavnosti židovských svátků, besídky atp. Při škole a Židovské matici školské působilo také loutkové divadélko a symfonický orchestr. Obdobně bohatý kulturní program měly i samotné děti: pořádaly dětská představení pro sebe i pro rodiče, ve škole se slavily židovské svátky.
Význam školy stoupal hlavně od poloviny 30. let, kdy postupně začal růst počet jejích žáků pod vlivem přílivu uprchlíků nejprve z okolních států, od roku 1938 i z československého pohraničí. Škola přijímala děti uprchlíků, kteří zůstávali nějaký čas v Praze, a pořádala pro ně speciální kurzy češtiny. V roce 1933 vznikla „pobočka“ židovské školy na Praze VII, v dnešní ulici Františka Křížka. V roce 1939 byl pak také otevřen druhý stupeň základního vzdělání pro židovské děti, židovská měšťanská škola. Část tříd byla přesunuta do budovy v dnešní Belgické ulici. V této době přešla škola od svého původního zřizovatele přímo pod správu Židovské obce v Praze.
Škola plnila i další funkce, byla například útočištěm pro mladé lidí, kteří po roce 1939 kvůli zavádění protižidovských zákazů a nařízení nemohli vykonávat své povolání nebo jít studovat; pro ně byly organizovány speciální přeškolovací kurzy, po jejichž absolvování tito lékaři, advokáti a vysokoškolští studenti nastupovali jako učitelé židovských dětí.
Největšího významu pak škola dosáhla od července roku 1940, kdy bylo židovským dětem zakázáno navštěvovat ostatní školy; židovská škola v Jáchymově ulici tak zůstala jediným školským zařízením, které mohly židovské děti v české části Protektorátu Čechy a Morava navštěvovat. V té době byla škola přeplněna, učilo se tzv. na směny: polovina ročníku měla vyučování dopoledne, druhá polovina odpoledne (čas výuky se v průběhu týdne střídal). Od října 1941 do života školy zasahovaly hromadné deportace Židů do Lodže, Terezína a dalších míst „konečného řešení židovské otázky“ - učitelé i žáci byli společně se svými rodinami postupně předvolávání do transportů. Na uvolněná místa přicházeli děti, které se do té doby vyučovaly v tzv. kroužcích nebo domácích školách. Ani je však nečekal jiný osud než spolužáky. V červenci roku 1942 bylo židovským dětem zakázáno jakékoliv vzdělávání a škola byla uzavřena. Většina z pedagogů během holocaustu zahynula, stejně jako velká část jejích žáků.